Chci pozvat Emila!

Reference Domov pro seniory Holasecká 33

 

 

 

Dobrý den , chtěla bych Vám poděkovat za Vaši a Emílkovu  pracovní návštěvu v DS Holásecká a umožnění tohoto nevšedního zážitku našim imobilním uživatelů. Toto setkání byl velký zážitek nejen pro ně, ale také pro personál našeho zařízení. Ještě nyní jsme plní pozitivních dojmů .Reakce našich klientů byly  pro nás neočekávané a velice emotivní. Bylo úžasné pozorovat jak se jejich tváře rozzářily do úsměvů, které jsme u některých uživatelů již dlouho neviděli, z důvodu jejich chronických potíži souvisejících s jejich zdravotním stavem. Tímto se opět potvrdilo, že terapie prováděné pomocí zvířátek mají určitě své místo i v práci se seniory, zvláště s těmi upoutanými trvale na lůžko, kde i přes naši velkou snahu dochází k jisté sociální deprivaci. 
Ještě bych chtěla vyzvednout a velice ocenit Váš osobní přístup. Jste naprosto úžasná, děláte to velice dobře, s velkou empatií , radostně a profesionálně.
Ještě jednou moc děkuji a doufám, že se dohodneme na další spolupráci do budoucna a jestli budete mít nějaký časový prostor, který by jste byla ochotna věnovat našim seniorům, buďte tak laskavá a kontaktujte mě.
S pozdravem Ludmila Zahradníková
 
 
 
Milá Verunko, 
možná Vám naše vedení reagovalo, psalo, děkovalo- nevím. Ale aspoň za sebe posílám slíbený článeček. Třeba Vám bude aspoň jakousi nehmatatelnou odměnou. Ta může také hřát. I to Vaše dobré úsilí, snaha se vracejí a tu to fungovalo bezvadně. Moc jste se mi líbili. Byli jste báječní- oba. Vše se vám vrátí- zas jinak. Možná vše nebylo přesně tak, jak to píšu v článečku, někde zapracovala fantazie, ale také srdíčko. U všeho jsem také úplně nebyla, ale to nevadí, pro naše to pohlazením určitě bude i tak. Tak třeba i pro vás. S lidmi, o kterých píšu, jsem to projednala. Ať se vám daří. Jsem to ta, která přihlížela a snažila se v rámci možností všude s vámi alespoň trochu být, s vámi promluvit, aspoň psychicky úžasnou věc podpořit. Neměla jste to u nás úplně jednoduché. Díky za vše. A za naše klienty. Ti jsou také báječní.
Markéta Běhalová
 
 
Poník
 
Na návštěvu za našimi lidmi měl přijet poník. Myšlenka to byla jistě krásná, ušlechtilá. Ale že měl za nimi přijít do budovy – s tím jsme se ještě nesetkali a možná nám to připadalo trochu zvláštní. Koníka jsme si dovedli představit na louce, ve stáji, prostě někde venku. Ale tady? Měl chodit po pokojích, mezi ty, kteří za ním ven nemohou a jsou upoutáni na lůžko. Ostatní se s ním mohli setkat ve vestibulu. V duchu jsme si představovali cvakání koňských kopýtek. Klapavé zvuky se budou rozléhat po chodbách a najednou se poník jako zčistajasna objeví v pokojích. No, to bude. Jak se budou naši lidé tvářit? Určitě budou překvapeni. Koník! Malý poník! Kde se tu vzal? Určitě se jim to bude líbit. Určitě jim to bude milé… A bylo. No pěkně od počátku. Poník Emil přišel se svou paní – ta se jmenuje Veronika. Poník má 4 roky, jeho paní 30. Emil pochází z Holandska. Je z plemene falabella. Jeho paní Verunka je Brňačka – má ho ustájeného v Ivanovicích. Verunka měla svůj rančík, své koně. Pak ji napadlo, že když se může dělat terapie se psy a kočkami, proč by ji nemohla dělat s koníky – s poníkem. Takže ta myšlenka byla na světě a byla úžasná. Mohla by jezdit po různých zařízeních, ústavech, nemocnicích. Mohla by pomáhat nemocným dětem, postiženým. Už teď spolupracuje s Fakultní dětskou nemocnicí v Brně. Emil je průbojník. Na zádech, na postroji, má napsáno: „Rád pomáhám“. Drželi jsme mu pěsti.
 
A teď byli u nás. Vstupujeme do pokojů. První za Aničkou Poláčkovou na oddělení „lůžkovém“. Anička nestačila zírat: Ano, koník přišel právě za ní, za ní, která je městským „dítětem“, jak sama o sobě říká, za ní, která měla kdesi v podvědomí zakořeněný strach ze zvířat. A přece si ji vybral. Nevadilo mu to. Jako by k ní koník promlouval: „Neboj se, pohlaď si mě“. A Anička si ho pohladila. Opatrně, trochu s respektem, ale pohladila. Cítila jeho teplý dech.
 
Paní Bláhová v prvním okamžiku jako by „vyvalila“ oči, hned nato se jí ty oči úžasem rozzářily. Vypadaly jak ty nejjasnější hvězdy. Mluvily za všechno. Za všechny ty pocity, štěstí, které koník vnesl. Paní Bláhová v důsledku nemoci mluvit nemůže, její výraz však vypovídal za vše. Hlavou v úžase, v pochopení kývala, rukou ukazovala, poníka pohledem laskala. Jako by to bylo osudové setkání, sympatie, „láska“ na první pohled. Šťastné, nad slunce jasné, povzbuzující chvíle. Třeba jednou, třeba i zásluhou Emilka, bude paní Bláhová někdy mluvit. Co člověk může vědět…
 
„Ahoj Emil! Jsi sympaťák“ – pan Čolokjan bral poníka jako samozřejmost a nic se neostýchal. Také si padli do oka.
 
„Jéééj, koník! Ty ses hodňoučkej“ – radovala se i Anička Tesařová. Hladila ho, vychutnávala si doteky, jeho jemnou, hebkou srst. „A není toho na něho moc?“ – ptala  se po chvíli starostlivě. A na Emilka nebylo „nic“ moc. Trpělivě stál, spolupracoval, oplácel laskavosti. Jako by tu byl jen pro ni… 
 
Zas jinak starostlivá byla paní Fišerová. Od první chvíle koníka s radostí laskala, opatrně, s ohledem, aby mu to bylo příjemné, aby mu to, nedej Bože, neublížilo. Když byla ještě malá, měli doma pejsky- Ladu, Ritu, Blanku. Byli lovečtí. A manželův otec měl hospodářství a tam taky měli koně, dva. Bylo to za války. Jednou ale přišli vojáci a koně jim vzali… Paní Fišerová by mohla vyprávět dál a dál, a nejen o koních. Ale zase až jindy.
 
Koník nezapomněl ani na paní Eliášovou a Minářovou. Jejich pokoj se hned rozzářil.
 
A již tu plynul další příběh, také z války. Přišli k nim vojáci a koníka, který jim pomáhal uživit se, jim vzali. Místo něho jim nechali ubohou herku. Jednou jel kolem povoz. Kůň se u jejich vrat zastavil a nehnul se z místa. Jeho majitel s ním nic nenadělal. Nestačil se divit. O co však bylo větší překvapení, když domácí v koníkovi poznali svého koníka, kterého už oplakali. A najednou bylo vše jinak. Nový majitel byl jistě solidní člověk. Pochopil, jak to bylo, koníka jim nechal a místo něho si odvedl tu starou herku. Jak byli rádi…
 
Poníka ale ještě čekaly jiné úkoly. Další naši lidé ho netrpělivě vyhlíželi, zraky napínali, těšili se, až ho uvidí, až se o něm dozvědí něco blíž. Koníka tu přece nemáme každý den. 
 
Den se pomalu schyloval k večeru. S koníkem a jeho sympatickou paní jsme se loučili. Odvedli kus záslužného díla. Budeme vzpomínat a při těch vzpomínkách opět to něco opravdu hřejivého, slastného budeme prožívat. „Emile, ať se ti daří“… „a Tvé paní také“… Jste dobří, jste obdivuhodní. Každý jiným způsobem… Třeba někdy ještě přijdete zas. Budeme se těšit...
 
 
 

 

Připravujeme dalšího koníka